Doktore, udělej mi krev...

reklama

...bývala nejobvyklejší věta, kterou jsem od svých kamarádů a známých sportovců slýchával v době, kdy jsem ještě nevolničil českému zdravotnictví. V očích mnoha sportovců je laboratorní vyšetření krve mystickým úkonem okamžitě a neomylně odhalujícím cesty k nejvyšším sportovním metám. Je tomu ale doopravdy tak?

Krev, vyšetření krve

Časté mýty

Nejprve bych se rád pokusil alespoň narušit (protože některé mýty jsou věčné) představu „doktor pozná z krve všechno“. Nepozná. Každé vyšetření ukazuje toliko obraz, fotografii stavu v okamžiku provedení. Stejně jako fotografie je to pouze omezený a více či méně deformovaný výřez reality. Nic neříká o tom, jaké jsou příčiny stavu a příčiny těchto příčin, stejně jako fotografie neříká nic o tom, odkud a proč lidé na ní zachycení přišli a kde budou za další půl hodiny.

Snáze pochopitelné je to u rentgenového snímku, na které sice lékař s trochou vzdělání, zkušeností a štěstí pozná zlomeninu, popřípadě ještě tak věk současného držitele končetiny, rozhodně ale nemůže říct, jestli k úrazu došlo pádem na kole, ze stromu a nebo ze schodů, natož proč na ten strom ten osel lezl. To mu musí říct pacient.

Naprosto stejně to platí pro laboratorní vyšetřování sportovců. Lékař hodnotící laboratorní výsledky sportovce, o kterém neví nic víc než jméno a sport může rovnou a se stejným úspěchem věštit z kávové sedliny.

Trojúhelník sportovec-trenér-lékař

Pro racionální a efektivní výsledky musí lékař či biochemik velmi podrobně znát nejen sportovce, ale i jeho současný, minulý a budoucí tréninkový a závodní program – a to nejlépe z blízka a v reálném čase, tedy musí být aktivním a plnohodnotným vrcholem informačního trojúhelníku závodník-trenér-lékař. Plnohodnotným znamená, že závodní a tréninkový program přímo spoluutváří a ne že je jakýmsi luxusním přívěškem, k jehož hlasu se občas milostivě přihlédne, říká li tento hlas příjemné a uchu lahodící slova.

Tady a nikoliv primárně v nedostatku financí bude myslím důvod, proč v českém vrcholovém sportu (mimo vyjímky, jakou byla např. spolupráce Kateřiny Neumannové s biochemikem dr. Emilem Bolkem), pokud jsem měl možnost poznat, spolupráce s lékaři a biochemiky příliš nefunguje. Nefunguje proto, že tok informací v trojúhelníku je deformovaný. Trenér hovoří ke svěřencům, jejich odpovědi ho už nezajímají. Závodníci se nebaví s trenérem a nebo mu dokonce občas zalžou.

Doktorovi se v lepším případě předkládají informační šumy a nebo se mu neříká nic, protože vlastně sportu stejně nerozumí a předpokládá se, že všechno potřebné vyčte z té krve, když má na to školu. S informacemi od doktora se naloží, jak se zrovna hodí, nakonec sportu stejně nerozumí a z té krve stejně nemůže vyčíst všechno, ne?

O tom, že by dostal zpětnou vazbu, jak byla jeho konzultace úspěšná a přínosná či nikoliv už nemůže být ani řeči, nakonec mu do toho nic není. Abych nenadržoval vlastní straně - doktor ani moc o žádné doplňující informace nestojí, protože vyšetření dělává z kamaráčoftu, těžiště jeho práce a mnohdy celý obor leží někde jinde a nakonec nejde o život – pokud tedy zrovna z papíru neřve podezření na akutní leukémii.

Důležitý je časový faktor

Při laboratorním sledování je také dobré myslet na omezení, které sebou laboratoř nutně nese. Především je to časový faktor. Změny, které v laboratorních hodnotách vidíme, nevznikly včera, ale mají daleko vzdálenější kořeny. Kdybychom podle laboratoře měli řídit auto místo tréninku, zjistíme zatáčku ve chvíli, kdy už jsme kilometr hluboko v kukuřici. Příprava řízená pouze laboratoří, bez plánování a předvídání připomíná vousatý vtip „couvej...dobrý...eště můžeš...dobrý...a teď se pojď podívat, cos vyved...“

Částečně je to zapříčiněno i tím, že „normální“ rozmezí znamená „zdraví“ v nejširším slova smyslu, naopak hodnoty pro ideální sportovní formu se určit nedají. Přitom laboratorně zdravý, tj. v normálních mezích se pohybující sportovec může být závodně nepoužitelný a naopak závodník v nejlepší formě balancuje pravidelně na hraně normality – naopak to ovšem rozhodně neplatí. Mnohdy jsou daleko víc než absolutní hodnoty důležité trendy výsledků v čase, nejlépe hodnocené v sepětí s detailní znalostí tréninkového a závodního zatížení. A jsme opět u jádra pudla...

Vyšetření je mozaika mnoha hodnot

Změny v laboratorních vyšetřeních jsou skoro vždy nespecifickými příznaky, mohou být následkem mnoha různých procesů. Sama o sobě je každá hodnota informačně téměř prázdná, teprve zapadne-li do mozaiky dalších laboratorních hodnot a ostatních informací od závodníka a trenéra, začne dávat smysl. Opět jádro pudla...

A ještě jedna poznámka, vycházející z pravidel formální logiky – pokud se někde dočtete, že určitý stav je v „laboratoři“ provázen nebo se projevuje určitou hodnotou, naprosto to neplatí obráceně, tedy že určitá laboratorní hodnota nutně znamená konkrétní stav nebo nemoc. Nerad bych v dobrém úmyslu šířil paniku :-).

Jaký je z toho závěr?

Biochemické vyšetření krve by mělo být pravidelnou součástí tréninkového procesu, doplňující celkový obraz o stavu organizmu sportovce. Skutečný přínos ale má pouze tehdy, je li lékař (biochemik) dobře seznámen se všemi okolnostmi, týkajícící se zdravotního stavu i tréninkového zatížení sportovce. Jinak jde o pověstné hledání jehly v kupce sena.

reklama
publikováno: 15.12.2016   napsal/a: MUDr. Ondřej Vojtěchovský
reklama