Jak vybrat sport – manuál pro rodiče

reklama

Jak rozpoznat sportovní talent? Jak vybrat ten správný sport? Jak motivovat k tréninku? Pokud máte doma malého začínajícího sportovce a řešíte, jak u něj vybudovat celoživotní lásku ke sportu, zřejmě jste si již některou z výše uvedených otázek položili.

Výběr sportu

Pokusil jsem sestavit souhrn nejčastějších dotazů společně se SportAnalytikem, který pomáhá rodičům při výběru vhodného sportu pro jejich děti. Níže uvedené rady tedy můžete chápat jako malou pomoc rodičům při prvních sportovních krůčcích jejich ratolestí.

Kdy začít se sportem?

S nadsázkou by se dalo říci, že od prenatálního věku. Fyzicky aktivní matka (otec), přenáší na své děti určité vibrace, aktivitu, která se nějakým způsobem odráží ve vztahu dítěte k pohybu. Pak již od prvních krůčků formou hry podporujeme vztah dítěte k aktivnímu pohybu. U většiny dětí předškolního věku ta spontánní aktivita je, rodiče ji mohou buď rozvinout, nebo pohřbít.

Jde o přirozené aktivity jako jsou běhání, skákání, házení, chytání, které u dětí buď rozvíjíme, nebo ne. Vždy mě mrzí, když slyším na dětském hřišti pokyny – nelítej, nelez tam, spadneš. Je to pochopitelné, máme strach, aby se dítěti něco nestalo, ale současně u něj potlačujeme spontánní pohyb.

Další fází, je už období tzv. organizovaného sportování, kdy vybíráme konkrétní sportovní disciplínu. Jsou to různé přípravky, které organizují kluby pro předškoláky i školáky prvního stupně.

Otázka ale zněla, kdy začít?

Odpověď není jednoznačná, každá disciplína vyžaduje jiný pohybový základ, předchozí dovednost či stupeň fyzické vyspělosti. Se sporty, jako je gymnastika, krasobruslení, hokej dnes začínají děti velice brzy, někdy i ve 2-3 letech, tenis ve 4-5 a je otázka k diskusi, zda je to správně! V některých sportech jako například volejbal, basketbal může dítě začít i po desátém roku a může dosáhnout vrcholové úrovně.

To se týká závodního sportu, se sportováním pro zábavu nebo výkonnostním sportem začněte kdykoliv!!

Co děti motivuje ke sportu?

Obvykle je to nějaký pozitivní příklad mimořádného sportovního úspěchu, teď je například v kurzu biatlon, sport, o kterém před pár lety mnoho lidí ani nevědělo. Vnitřní motivace dítěte, něčeho dosáhnout přichází podle mého názoru až později, když se dostaví první úspěchy a soutěžení je chytne. A znovu nelze nezmínit vliv rodiny, velmi často děti navazují na sportování rodičů.

Mnohé menší sporty např. vodní slalom, to jsou v dobrém slova smyslu rodinné klany, kdy starší generace předává žezlo té nastupující. Nelze ani opominout vekou sociální atraktivitu sportovního prostředí. Děti chodí rády tam, kam jejich kamarádi, vytvářejí si tam nové známosti a přátelství, někdy i na celý život.

Jak vybrat správný sport?

To je obvykle to nejtěžší. Sám jsem zářným příkladem, že to člověk dost často zjistí až velmi pozdě. Celý život jsem hrál tenis a později jej profesionálně trénoval. Vždy jsem měl pocit, že to byla správná volba, nyní ve sportovním důchodu, zjišťuji, že jsou mi mnohem bližší vytrvalostní disciplíny – běžecké lyžování, cyklistika a zřejmě bych v nich byl úspěšnější než v tenisu.

Bydlel jsem vedle tenisových dvorců, moje první krůčky vedly tam a už jsem u toho zůstal. Dnes vidím, že kdybych měl možnost vyzkoušet v dětství více aktivit, možná bych se rozhodl jinak.

Jak toho ale v našem systému dosáhnout?

Vezmeme si to popořadě, jak to u nás obvykle chodí. Nejprve začnete docházet do nějakého sportovního klubu, pokud vám to jde a zlepšujete se, přibývají tréninky a máte jen omezenou možnost zkusit něco jiného, k čemu máte možná větší vlohy. Ve svých starších článcích o sportovním talentu jsem uváděl některé příklady ze zahraničí a litoval toho, že u nás chybí nějaký program, který by děti nasměroval podle toho, co by jim mohlo jít.

Dnes již mohu konstatovat, že takový program u nás vznikl pod názvem SportAnalytik. Děti a rodiče se po absolvování několika jednoduchých pohybových testů s poměrně velkou přesností dozví, k čemu mají největší předpoklady a dostanou doporučení, jaké sporty vyzkoušet.

Proč je výběr správného sportu důležitý?

Vybere li si dítě sport, ke kterému má určité nadání, bude v něm dělat rychlejší pokroky a lze tak předpokládat, že ho bude bavit a vydrží u něj až do dospělosti. Jestli v něm dosáhne úspěchu nebo jej bude dělat jen pro zábavu, není podstatné.

Ač chceme nebo ne, sport, zejména v dětském věku je soutěž a konfrontace. Pokud je dítě proti svým vrstevníkům dlouhodobě neúspěšné, brzo ztrácí zájem a se sportem předčasně skončí.

Jak dosáhnu toho, aby sport moje dítě opravdu bavil?

Na to žádný univerzální recept neznám, jen vím, že pokud dosáhnu toho, že dítě chce sportovat samo, bez mého dohledu a instrukcí je vyhráno. Snažil bych se jen vytvořit dobré prostředí a podmínky a pokud možno moc „netlačil na pilu“.

Bohužel z mé trenérské kariéry si spíše pamatuji na příklady, kdy rodiče i někteří trenéři svým přístupem dosáhli pravého opaku.

Jak se pozná dobrý dětský trenér?

Dosahuje opakovaně dobrých výsledků, většina jeho svěřenců dělá pokroky, má jejich důvěru a respekt. Kromě sportovní části by měl mít ještě dobré povahové vlastnosti a vystupování, protože děti se s ním dost často identifikují a chovají se podobně.

Jak poznám, že mé dítě má talent?

Jsem přesvědčen o tom, že takřka v každém se skrývá nějaký druh talentu. Jde jen o jeho míru a zaměření. V tom vidím přínos SportAnalytiku, který dokáže naznačit rodičům oblast sportovního talentu jejich dětí a dá jim vodítko k výběru vhodného sportu. Ve vrcholovém sportu jsou talentovaní všichni, nejvýše se ale vždy dostanou ti, kteří dokážou svůj potenciál plně rozvinout.

Označit talent v dětském věku je vždy ošidné. Dost často dosahují dobrých výsledků, fyzicky akcelerovaní jedinci, nebo ti, kteří začali ve velmi útlém věku a mají před svými vrstevníky náskok. Jsou tedy talenti dětského věku, juniorského ale jen ti opravdoví dojdou až do dospělosti. Talent totiž dost často bývá zaměňován za šikovnost či obratnost.

Já chápu sportovní talent jako souběh mnoha jednotlivostí, od té již zmíněné šikovnosti, schopností zlepšovat se, neopakovat stejné chyby a tréninkem i soutěží se neustále přibližovat až k těm nejlepším. Ochotě tvrdě a soustavně na sobě pracovat i v době, kdy se nedaří. Podávat ty nejlepší výkony v krizových momentech a tak by se dalo pokračovat.

Sportovní talent není univerzální veličinou. Vzpomínám si na příklad tenisty Petra Kordy, který byl naprosto brilantní ve všem, co „skákalo a létalo“, teda na míč v jakékoliv velikosti a tvaru. Bylo mu jedno, jestli s ním manipuloval rukou, nohou nebo hlavou. Vždy ho zasahoval naprosto přesně a tam, kam chtěl. Nedovedu si ho ale představit ve sportech, kde je potřeba fyzická síla. Tam by bezpochyby naprosto propadl a nedosáhl ani průměrné úrovně.

Druhým případem je můj spolužák Jiří Rohan, vodní slalomář, mnohonásobný medailista ze světových a evropských mistrovství. Byl skvělý technik s báječným citem pro vodu, ale pokud by si v dětství vybral míčový sport, nevěřím, že by se dostal dále než do okresního přeboru.

Co mám dělat, když chci, aby mé dítě bylo ve sportu úspěšné?

Úspěch ve sportu bývá většinou vnímán pouze z hlediska výsledků, medailí, rekordů nebo výší profesionálních smluv. To je podle mého názoru veliké zjednodušení a zavádějící přístup.

Většina rodičů, která přivede své dítě do sportovního klubu, skrytě doufá v budoucího šampióna. Povede se to ale jen nepatrnému zlomku z nich. O těch se ale nejvíce hovoří v souvislosti s úspěchem, ale hned také s nedostatkem peněz a podmínek na přípravu. Vychovat špiškového sportovce je nesmírně nákladné. Je to doslova oběť pro rodinu z hlediska času i vynaložených financí.

Vrcholový sport je ale jen špičkou ledovce a na financování by se podle mého názoru měli hlavně podílet sponzoři a rodiče. Proč by stát měl financovat například přípravu hokejisty, jehož hlavní motivací je lukrativní smlouva v NHL a pokud se mu to podaří, zpět nic nevrací?

Druhou a zásadní rovinu úspěchu ve sportu vidím ve vlivu rodičů na celoživotní vztah dítěte k pohybu. Pokud se toto podaří, může si každý rodič říci, že byl ve výchově úspěšný. Naděje k úspěchu je také řádově vyšší než u vrcholového sportu, troufám si tvrdit, že úspěšný může být téměř každý!

V této oblasti vidím hlavní roli státu, ve vytváření podmínek pro sportování co nejširšího okruhu mládeže. Ale to by byl námět na další článek.

publikováno: 20.03.2014   napsal/a: Mgr. Jan Taussig
reklama