Přiznejme si, kdo z nás by nechtěl mít takové příjmy jako Petr Čech, Jaromír Jágr, Tomáš Rosický či Tomáš Berdych. Jejich výdělky se pohybují v řádu desítek až stovek miliónů korun ročně. Podaří li se někomu dostat k vrcholu lukrativní sportovní disciplíny je více než jisté, že on ani jeho potomci nikdy nebudou finančně strádat.
Diskuse o přiměřenosti odměn v profesionálním sportu zaznívají od samého počátku. Z dnešního pohledu zní téměř úsměvně vzpomínka na Jana Kodeše, který v roce 1973 vyhrál slavný Wimbledon a vyinkasoval za to něco přes tři tisíce liber, což v té době činilo více než průměrný desetiletý plat v socialistickém Československu a straničtí funkcionáři se s tím „morálně“ velmi těžko smiřovali.
Dnes inkasuje dvojnásobek této částky, poražený hráč prvního kola.
Fotbal, hokej, tenis. Tři sporty mající u nás tradici, oblibu, známé a populární individuality. Ve kterém z nich je větší pravděpodobnost úspěchu?
Na věc se můžeme podívat z několika úhlů. Mějme však na paměti, že se jedná o velmi hrubé odhady.
Prvním z nich je celkový počet registrovaných sportovců u nás v jednotlivých sportech v poměru k přibližnému počtu profesionálů (těch, kteří se tímto sportem živí).
Nejlépe z uvedených tří sportů dopadl hokej, kde vychází poměr 84:1 (na jednoho profesionála připadá 84 registrovaných hokejistů). Následuje fotbal s poměrem 575:1 a tenis s poměrem 900:1. Jinými slovy podle těchto čísel je šance stát se profesionálním hokejistou přibližně sedmkrát větší než u fotbalu a jedenáctkrát větší než u tenisu.
Druhým úhlem pohledu je poměr počtu našich profesionálních hráčů toho, kterého sportu vztažený k počtu obyvatel České republiky (10 miliónů). Vycházím z hrubých odhadů, že fotbalem se u nás živí ve dvou ligách a v zahraničí přibližně 1200 hráčů, 1100 hráčů je v hokeji v našich ligách a v zahraničí včetně NHL (53). Tenisových profesionálů je u nás výrazně méně, odhaduje se tak kolem 30ti. V tomto parametru jsou přibližně stejné šance ve fotbalu a hokeji a výrazně nižší v tenise.
Posledním parametrem je počet „pracovních“ míst v jednotlivých sportech. Mám tím na mysli jak velká je šance pro hráče nalézt uplatnění.
Nejrozšířenějším sportem je jednoznačně fotbal, jen u nás je registrováno 690 000 hráčů. Na světě jejich počet půjde do stovek miliónů. Současně s tím jsou také tisíce možností v profesionálních ligách po celém světě. Nevím, zda nějaký český hráč působí například v Brazílii, ale šanci má a záleží jen na jeho schopnostech a na obratnosti jeho manažera.
Diskuse o přiměřenosti odměn v profesionálním sportu zaznívají od samého počátku. Z dnešního pohledu zní téměř úsměvně vzpomínka na Jana Kodeše, který v roce 1973 vyhrál slavný Wimbledon a vyinkasoval za to něco přes tři tisíce liber, což v té době činilo více než průměrný desetiletý plat v socialistickém Československu a straničtí funkcionáři se s tím „morálně“ velmi těžko smiřovali.
Dnes inkasuje dvojnásobek této částky, poražený hráč prvního kola.
Fotbal, hokej, tenis. Tři sporty mající u nás tradici, oblibu, známé a populární individuality. Ve kterém z nich je větší pravděpodobnost úspěchu?
Na věc se můžeme podívat z několika úhlů. Mějme však na paměti, že se jedná o velmi hrubé odhady.
Prvním z nich je celkový počet registrovaných sportovců u nás v jednotlivých sportech v poměru k přibližnému počtu profesionálů (těch, kteří se tímto sportem živí).
Nejlépe z uvedených tří sportů dopadl hokej, kde vychází poměr 84:1 (na jednoho profesionála připadá 84 registrovaných hokejistů). Následuje fotbal s poměrem 575:1 a tenis s poměrem 900:1. Jinými slovy podle těchto čísel je šance stát se profesionálním hokejistou přibližně sedmkrát větší než u fotbalu a jedenáctkrát větší než u tenisu.
Druhým úhlem pohledu je poměr počtu našich profesionálních hráčů toho, kterého sportu vztažený k počtu obyvatel České republiky (10 miliónů). Vycházím z hrubých odhadů, že fotbalem se u nás živí ve dvou ligách a v zahraničí přibližně 1200 hráčů, 1100 hráčů je v hokeji v našich ligách a v zahraničí včetně NHL (53). Tenisových profesionálů je u nás výrazně méně, odhaduje se tak kolem 30ti. V tomto parametru jsou přibližně stejné šance ve fotbalu a hokeji a výrazně nižší v tenise.
Posledním parametrem je počet „pracovních“ míst v jednotlivých sportech. Mám tím na mysli jak velká je šance pro hráče nalézt uplatnění.
Nejrozšířenějším sportem je jednoznačně fotbal, jen u nás je registrováno 690 000 hráčů. Na světě jejich počet půjde do stovek miliónů. Současně s tím jsou také tisíce možností v profesionálních ligách po celém světě. Nevím, zda nějaký český hráč působí například v Brazílii, ale šanci má a záleží jen na jeho schopnostech a na obratnosti jeho manažera.
Hokej má profesionální úroveň v několika evropských státech, v severní Americe a Kanadě. Počet registrovaných hokejistů se počítá v jednotkách miliónů. Na takto relativně malý počet zájemců čeká poměrně velké množství lukrativních míst. Jen v NHL je to několik set a další jsou v evropských ligách. Hokej tedy ze srovnání opět vychází nejlépe.
V tenise jsou šance na úspěch opět nejnižší. Tenistu živí prémie z turnajů a na ty s dobrou dotací se dostanou jen hráči s odpovídajícím světovým žebříčkem. Přibližný počet těchto hráčů včetně deblistů je 150. Tedy na světě se dobře živí tenisem asi 150 mužů a o poznání hůře 150 žen. Tenis je sport rozšířený po celém světě, uvádí se počet asi 10ti miliónů registrovaných tenistů a ti se perou o tak malinký počet míst. Pro srovnání zde připomínám číslo 53, což je počet českých hráčů působících v NHL.
Zajímavé je rovněž srovnání příjmů několika nejúspěšnějších zástupců jednotlivých sportů. O tom, ale v některém dalším příspěvku.
0 příspěvků
Článek zatím nikdo nekomentoval.