Tajemství superkompenzace II.

Pokračování miniseriálu autorů Ondry Vojtěchovského a Jiřího Sekery o záludnostech tréninkového jevu zvaného superkompenzace.

Exaktně medicínsky je superkompenzace popsána na energetických systémech. Z experimentů je známo, že dojde li k úplnému vyčerpání zásob ATP a CP ve svalu a je li tomuto svalu dána možnost zhruba 3-5 minut regenerovat, je schopen vykonat v dalším intervalu práci vyšší než v intervalu předcházejícím a tento nárůst několikrát zopakovat. Podobně byly experimentálně zjištěny i hodnoty pro další energetické systémy.

Zdálo by se tedy, že se tímto problematika tréninku, velikosti a časování dávek definitivně vyřešila – stačí sledovat hodnoty v tabulce a dílo se podaří. Leč chyba lávky, tak jednoduché to není.
Především, i když se budeme snažit sebevíc, s nekonečnou sebekázní a za použití všech dostupných moderních pomůcek včetně měření tepové frekvence a fyzikálního výkonu, vždycky budou v jednotce zatíženy všechny systémy naráz, byť v různé míře.
Musíme si také uvědomit, že v tabulce uvedené superkompenzační časy se týkají toliko energetické zásoby – tedy paliva. Nikterak nehovoří o tom, s jakou periodou superkompenzuje výkon jednotlivých systémů, tedy motor, který má toto palivo spalovat. Přitom právě výkonnost systému je pro výkonnost celkovou daleko důležitější než kapacita zásob.
A poslední a nejdůležitější neznámá, se kterou se v tabulce jaksi nepočítá. Je nanejvýš pravděpodobné, že se mění i rychlost regenerace a tedy délka superkompenzační periody. Vždyť i regenerační mechanismy jsou zatěžovány a mohou tedy jak superkompenzovat, tak podléhat únavě a opotřebení. Co bylo jeden měsíc ideálním časováním, může se další měsíc ukázat jako příliš málo nebo příliš mnoho.
Jediný způsob, jak nejistotu těchto proměnných překonat je zpětná vazba. Nikoliv dogmatický přístup podle tabulek, jednou provždy hotový plán tréninku jako celoroční jízdní řád, ale pozorná a pružná reakce na vývoj závodníkovy výkonnosti a celkového stavu – to je optimální cesta.