Článek Ondry Vojtěchovského, který vyšel v běžeckém časopise Run, rozděluje rekreační sportovce podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví do tří kategorií – na sportovce záchvatovité, monosportovce a sportovce univerzální. V jaké kategorii se nacházíte právě vy, jaké jsou přínosy a jaká jsou rizika každého z postojů se dočtete v trojdílném seriálu.
Sportovci záchvatovití,
jsou kategorií zřejmě nejčastější a s rostoucí cenou volného času zřejmě také bohužel nejperspektivnější. Jejich styl odpovídá stylu doby – mnoho práce a nedostatek volného času vystřídá v nepravidelných periodách období velmi intenzivního sportování. Tito jedinci se, stejně jako v zaměstnání, nikdy nespokojí s málem. Sport, kterému věnují svou přízeň, dělají vždy s maximálním nasazením, nejlepším vybavením a v nejtěžších možných podmínkách. Mnohdy je i jedno o který sport jde, hlavně aby byl dostatečně vysoko v žebříčku popularity jejich komunity.
Mezi běžci mnoho takových nebývá – i když marketing firem zaměřujících se na produkty pro běh již zavětřil pole neorané, kola se pomalu ale jistě roztáčejí a popularizace běhu, pokud možno nejméně v podobě maratonu, nabývá obrátek. Negativa záchvatovitého módního přístupu jsou na první pohled zřejmá. Především je to riziko zdravotní. Lidské tělo je konstruováno na principu maximální efektivity. Udržuje jen takové mechanismy a kapacity, jaké pro svůj život v daných podmínkách potřebuje. Život běžného člověka žijícího v západní civilizaci neklade na jeho tělesnou schránku prakticky žádné nároky. Rozhodne li se ze dne na den připravit se na maraton konající se za 6 týdnů, vznikne situace, kterou můžeme přirovnat zhruba k jízdě po polní cestě osmdesátikilometrovou rychlostí automobilem vyrobeným kompletně z papírové lepenky.
První co do závažnosti ohrožení je srdečně cévní soustava. Šoková terapie není to nejlepší, co může člověk dopřát svému srdci ztučnělému kombinací fastfoodové stravy a více či méně pravidelnou konzumací piva a jiných alkoholických nápojů. Už proto, že každý další infarkt šanci na úspěšné absolvování maratonu dále výrazně snižuje. Vydrží li srdce, ještě stále není vyhráno.
Běh patří mezi sporty výrazně zatěžující pohybovou soustavu, zejména, jak jinak, dolní končetiny a páteř. I když je běh ještě relativně přirozený pohyb, na který je tělo konstruováno, antiadaptace na sedavý způsob života na něm dokáže napáchat značné škody, od narušených pohybových stereotypů po oslabení úponů, svalů a vazů a poruchu statiky páteře. Adaptace, tedy trénink běhu trvá mnoho týdnů a můžeme dokonce říci, že je to nikdy nekončící dynamický proces. Zahrnuje nejen fyzické přizpůsobení na úrovni stavby kostí, šlachového aparátu a svalů, ale především přeprogramování řídícího software na všech úrovních – od mikroregulace proudění krve ve svalech, přes rovnováhu až po samotnou techniku běhu. Toto všechno není možné v průběhu rychlokurzu „maratoncem za šest týdnů“ stihnout. Jak je tedy možné, že je mnoho lidí, kteří po takovém tréninku maraton uběhli?
Ti využili jiné vlastnosti živého organismu a to krizovou adaptaci. Ta umožní jedinci vystavenému silnému stresu přizpůsobit se náročným podmínkám za cenu drastického vytěžení a obětování všech rezerv. Cílené využívání této funkce se ovšem charakterem blíží přivolávání hasičů při každém zablokování kuchyňské zásuvky. Jak tělo, tak hasiči vám záhy řeknou dost a vystaví patřičně mastný účet.
Přes všechno výše napsané můžeme nalézt na záchvatovitém sportování cosi pozitivního. Pokud přežijeme její úskalí, neupadneme po dosažení původního cíle zpět do letargie a vytrváme, může se stát branou k pravidelnému a systematickému sportování. V tu chvíli se z nás stanou monosportovci.
Příští článek: Typologie rekreačních sportovců – část 2.
0 příspěvků
Článek zatím nikdo nekomentoval.