Článek Ondry Vojtěchovského, který vyšel v běžeckém časopise Run, rozděluje rekreační sportovce podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví do tří kategorií – na sportovce záchvatovité, monosportovce a sportovce univerzální. V jaké kategorii se nacházíte právě vy, jaké jsou přínosy a jaká jsou rizika každého z postojů se dočtete v trojdílném seriálu.
Monosportovci
Je velmi pravděpodobné, že právě do této kategorie se řadí naprostá většina čtenářů těchto stránek. Monosportovec se vyznačuje pravidelným tréninkem s více či méně systematickým přístupem. Většinou dříve či později začne závodit, i když se jeho ambice mohou nacházet kdekoli na škále od „zúčastnit se“ po „zvítězit děj se co děj“. Svůj trénink se snaží neustále cizelovat a vylepšovat a často se nejen kvůli tomu začleňuje do komunity podobně postižených.
Monosportovec rozhodně nemá problémy s adaptací na pohyb ani s trénovaností kardiovaskulárního aparátu, dokonce je na svojí zdatnost patřičně hrdý. Zdá se, že jedině tato cesta úzké specializace veden v dnešní době k dosažení žádoucí vysoké výkonnosti. Přesto i tady můžeme najít stinné stránky.
Čertovo kopýtko může být skryto právě v nadměrné adaptaci a tím přetížení určitých svalových skupin a kloubů na straně jedné a oslabení na straně druhé. U vytrvalostních běžců, podobně jako u cyklistů jsou přetíženy dolní končetiny, zatímco výrazně oslabena je partie hrudníku a horních končetin (kdo by se s tím také tahal, že?). Kdyby mohly zejména kolena kotníky nebo achilovky mluvit, jejich hodnocení by si věru za rámeček nedali.
Temnou stranu můžeme najít i v působení monosportování na duševno sportovce. Zaměření na jediný sport může zejména u jedinců s vysokými ambicemi vést k čím dál nápadnějšímu omezení duševního obzoru. K tomu přispívá i výše zmíněné uzavírání se do komunit stejně zaměřených individuí. V extrémním případě vede tento postoj spíše než k rekordům ke vzniku podivínského askety s pohledem neustále upřeným na vlastní pupek, řečeno slovy účetního šikovatele Vaňka.
V každém případě se ale může časem z pohybu vytratit původní radost, hravost a nadšení, byvše plíživě nahrazovány povinností, neurčitou úzkostí ze zhoršení výsledků či dokonce závislostí. Proto by si měl každý monosportovec včas uvědomit, že se i ta nejušlechtilejší cesta může časem otočit do pekel, udělat si přestávku, výlet do nějakého jiného sportovního odvětví a hlavně nebrat sebe a svůj milovaný sport tak smrtelně vážně.
Příští článek: Typologie rekreačních sportovců – část 3.
0 příspěvků
Článek zatím nikdo nekomentoval.