Článek Ondry Vojtěchovského, který vyšel v běžeckém časopise Run, rozděluje rekreační sportovce podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví do tří kategorií – na sportovce záchvatovité, monosportovce a sportovce univerzální. V jaké kategorii se nacházíte právě vy, jaké jsou přínosy a jaká jsou rizika každého z postojů se dočtete v trojdílném seriálu.
Sportovci univerzální
jsou zdá se kategorií pomalu vymírající. Jistě je znáte nebo si na ně alespoň pamatujete. Šede- či sedmdesátníci s tělem třicetiletého (vlastním, ne ve sklepě), v létě uběhnou maraton, půlmaraton, lezou po Prachovských skalách nebo objedou půl republiky na kole, v zimě řádí na běžkách i sjezdovkách. A mezi tím si s kamarády střihnou turnaj ve volejbale, nohejbale či tenisu. Jejich vybavení může být podle jejich sociální situace i osobních libůstek supermoderní i takové, které by vyvolalo jásot spíš u kurátora muzea sportu než u marketingového ředitele velkoobchodu se sportovním zbožím. Vždycky je ale ovládají s až trestuhodnou nevědomou bravurou.
Největší výhodou multisportovního přístupu je přirozený a balancovaný rozvoj těla jako celku. Jednostranná zatížení se cyklickým střídáním aktivit navzájem kompenzují. Nehrozí ani lokální přetížení, ani celkové přetrénování či psychické vyhoření.
Nevýhodou se v dnešním na absolutní výkon orientovaném pohledu může zdát omezená maximální výkonnost, daná právě onou nevyhraněností. Dosažení maximální fyzické výkonnosti předpokládá velice koncentrovaný fokus fyzických i psychických sil. Ten ale nejde udržovat trvale a tak se sportovec specialista, chce li předejít přetrénování a vyhoření, musí nutně pohybovat v někdy dosti značně kolísajících periodách maximální výkonnosti a výkonnostního propadu. Sportovci univerzální obvykle tak vysoké špičkové výkonnosti nedosahují, jejich obecná výkonnost je zato daleko stabilnější. Je zřejmé, že výskokem vždycky dosáhneme výš než z klidného stoje, musíme k tomu ale před odrazem i i po něm pokrčit nohy.
Je tedy zjevné že univerzálně sportovní přístup nevede ke světovým rekordům, i když by popravdě řečeno mnohému o generaci mladšímu specialistovi by mnozí takto sportující jedinci s klidem v závodě utřeli nos. Zato vede k dlouhému a spokojenému sportovnímu životu. Je to zřejmě dáno tím, že cílem takového multisportovce není ani natrénovat na maraton za šest neděl, ani vyhrát mistrovství světa, ale prostě co nejdéle a s největší radostí sportovat. Základní podmínkou pro to je je čas a trpělivost. Naučit se dobře jeden sport trvá roky. Naučit se více sportů trvá desítky let. Totéž bohužel platí i o shromáždění potřebné výbavy.
Proto bude zřejmě zdatných univerzálních sportovců mezi námi stále ubývat. Ale alespoň něco bychom se od nich my, moderní monosportovci mohli naučit – trpělivosti a pružnosti myšlení. To nám pomůže i v naší specializaci.
0 příspěvků
Článek zatím nikdo nekomentoval.