Umění vyhrávat

Fyzické předpoklady jsou měřitelné a na první pohled viditelné. Psychické předpoklady se dají pozorovat, ale již velmi obtížně měřit. Potom je tu „NĚCO“ , na co má angličtina těžko přeložitelný výraz „intagibles“, což lze vysvětlit, jako jisté schopnosti, které posouvají sportovní výkon jednotlivce, nebo týmu dále.

Hovořím li o sportovcích na té nejvyšší úrovni, ti jsou všichni talentovaní. Proč jsou ale někteří úspěšnější a dokáží vyrovnaná utkání vyhrávat?

Přečtěte si o 10 sportovních přednostech, které dokáží proměnit porážku ve vítězství.

1.Využít maximum svých schopností 

Je mnoho příkladů sportovců, kteří byli schopni využít celý svůj potenciál a přidat ještě něco navíc. Ivan Lendl byl svého času dominantní hráč profesionálního okruhu ATP a rozhodně nepatřil k největším talentům světového, ba ani českého tenisu. Skloubila se v něm ohromná ctižádost, inteligence, ochota v průběhu kariéry soustavně pracovat na svých nedostatcích a neopakovat chyby. Bylo obecně známo, že jeho zarputilá povaha mu nedovolovala hrát exhibice, nedokázal totiž dělat něco jen tak naoko, na půl plynu. To byl jeden z důvodů proč byl Lendl ve své době lepší než H. Leconte, Y. Noah a mnozí další, tenisově bezpochyby mnohem talentovanější.

2. Mít pozitivní vliv na spoluhráče

Týmový duch je velmi důležitý, ale těžko uchopitelný. Někteří charismatičtí hráči mají fluidum přenášet na ostatní pozitivní energii, entuziasmus, nebo je v pravou chvíli zklidnit a povzbudit. Máme ještě v paměti historický úspěch našich hokejistů na olympiádě v Naganu. Tým byl velmi dobře složen z mladých dynamických hráčů a starších zkušených, kteří odváděli svou práci nejen na ledové ploše, ale také v kabině a na střídačce.

3. Mít „čich“ na míč

Charles Barkley, nejlépe doskakující hráč v historii NBA, ač neměl mimořádné fyzické předpoklady (198 cm, 112 kg), vždy byl na správném místě ve správný čas. Říká Dr. Ron Quinn, profesor z univerzity v Cincinaty. „Tito hráči mají schopnost přihrát v pravý čas nebo běžet do volného prostoru a myslet 2 nebo 3 přihrávky dopředu a intuitivně cítit, co se stane v příštím okamžiku. My můžeme tyto schopnosti rozpoznat, ale nedokážeme je někoho naučit.

4. Být tvůrce hry

Bez ohledu na propracované herní systémy, útočné nebo obranné, většinu utkání rozhodnou individuální schopnosti některých hráčů. Při vyhrocených stavech se průměrní hráči většinou „schovávají“. Ti co dokáží rozhodovat zápasy se nebojí převzít zodpovědnost na sebe a jsou občas i trošku sobečtí. Není pravidlem, že to musí být ti nejvíce talentovaní v týmu, ale talent jim pomáhá. Michael Jordan dokázal pravidelně rozhodovat zápasy posledním hodem několik vteřin před závěrečným hvizdem. Sportovci, kteří dokáží v jakékoliv věkové kategorii rozhodovat důležité momenty mají obvykle před sebou světlou budoucnost.

•  Máte doma nového Jágra? Rubrika sportovní talent

5. Pracovat pro tým

V každém úspěšném kolektivu nesmí chybět typ hráče, ochotného nadřadit zájmy celku před svými osobními cíli. Mám na mysli nahrávače, blokaře, doskakovače nebo hráče jen s defenzivními úkoly. Oni vědí, že se nikdy nestanou „králi střelců“, obletovanými hvězdami týmu, ale bez jejich „černé práce“ nemůže žádný tým dosáhnout výrazného úspěchu.

• Navštivte rubriku: Výživa ve sportu

6. Předvídavost

Již zmiňovaný Charles Barkley, ve své době nejlépe doskakující hráč NBA říká: „Většinu doskoků jsem vyhrál ještě dříve, než byl míč vystřelen“. Zní to zvláštně? Ne tak docela. Barkley mluví o předvídavosti založené na zkušenosti a informacích. Na znalosti soupeřových předností i slabin a jaké obvykle volí řešení. Při všech těchto informacích dokázal předvídat co by se mohlo stát v následujícím okamžiku a kam se má postavit, aby získal míč.

Dobří nahrávači ve fotbale, košíkové, volejbale a hokeji musí umět předvídat kam se posune spoluhráč, co s největší pravděpodobností udělá soupeř a pak směřovat přihrávku.

Předvídavost není jen výsadou kolektivních sportů. Příkladem může být return v tenise. Rychlost podání překračuje 200 km/h, míč tak překoná vzdálenost dvorce v čase, která je blízko hranice reakční schopnosti organizmu. Přesto výborní tenisté returnují tyto „rány“, které letí v dosahu jejich těla zdánlivě snadno. Jak je to možné? Předvídají. Podle nadhozu podávajícího, podle obvyklého směru podání za určitých stavů a dalších signálů získaných zkušeností.

Vzpomínám si na zážitek Milana Šrejbera, našeho bývalého reprezentanta v Davis Cupu. Milan měří 202cm a byl vyznavačem agresivního pojetí „ servis – síť.“ Rád jezdil na turnaje do USA na rychlý beton, kde byl jeho servis nadmíru účinný. Po návratu z jednoho zájezdu byl velmi rozčarován. Říkal : „ Dvakrát jsem prohrál s nějakým 17letým vlasatým drzounem přestože jsem vůbec nepodával špatně. Měl jsem vysoké procento prvního podání, ale kam jsem zahrál, on už tam stál a s klidem mě prohazoval.“

Ten drzoun se jmenoval Andre Agassi po mnoho let považovaný za nejlépe returnujícího hráče na okruhu ATP.

•  Jak správně trénovat? Rubrika sportovní trénink

7. Schopnost osvojovat si informace

Někteří sportovci vnímají informace a učí se novým dovednostem snadno. To podstatné si osvojí a jsou schopni vše ihned realizovat. Neptejte se jich proč, oni sami to většinou nevědí, prostě to v nich je. Tuto schopnost nazýváme špatně přeložitelným termínem „trénovatelnost“. Jiní, i vynikající sportovci naopak považují instrukce trenéra jako zasahování do jejich vnitřní integrity a chtějí vše dělat jen podle svého. Ideálem se jeví ten, kdo se spoléhá jak na svůj úsudek, tak si dokáže vybírat a osvojit důležité informace nezbytné pro růst své výkonnosti.

8. Schopnost přizpůsobit se okolnostem

Sportovci, kteří mají schopnost přizpůsobit se lidem, okolnostem a psycho-fyzickým požadavkům sportu mají velkou výhodu proti ostatním. Patří mezi ně adaptace na herní styl spoluhráčů a soupeřů. Při ztížených podmínkách, jako jsou, horko, zima,vítr, déšť, neznámý povrch, zkrátka desítky překážek, které mnohé negativně ovlivní, ti dobří se nenechají „rozhodit“ a dokáží udržet vysokou úroveň svého výkonu. Namísto stížností na nepříznivé podmínky, umí je využít ve svůj prospěch.

9. Umět „vzít příležitost za pačesy“

Už v žákovské kategorii v týmových nebo individuálních soutěžích vynikají jedinci, u kterých roste výkon s kvalitou soutěže. Ti jsou pak obvykle v dospělosti schopni předvádět výkony někdy až za hranicí svých možností při nejvýznamnějších soutěžích, před televizními kamerami a plnými stadióny. Jan Kodeš, wimbledonský vítěz z roku 1973 měl takovou pověst. Spoluhráč s daviscupového týmu Jiří Hřebec vzpomíná na Kodešovy velké zápasy. „ Honza si troufl zahrát neuvěřitelně drzé údery z beznadějných pozic a ve vypjatých stavech. V tom se lišil od ostatních a v tom byla mimo jiné jeho velikost.“

10. Mít „zabijácký instinkt“

Ač to zní velmi morbidně, tato schopnost je ve sportuvlastní všem šampiónům. Lance Armstrong, 7 násobný vítěz Tour de France, ničil své soupeře v pyrenejských stoupáních. Vždy uměl nastoupit v momentu, kdy podvědomě cítil, že soupeři jsou nalomeni a snažil se jeco nejrychleji „dorazit“. Pzdější dopingové přiznání, které odkrylo temnou tvář profesionální cyklistiky na této jeho schopnosti nic nemění. Ostatně i jeho největší konkurenti Jan Ullrich a Marco Pantani v té době dopovali.

Ivan Lendl přezdívaný „Ivan Hrozný“ byl pověstný svou taktikou proti špatným „síťařům“. Častým zkracováním hry si je „zval“ k síti a tam je nemilosrdně a s chutí nastřeloval. Podobně jako všechny zde zmiňované schopnosti i „zabijácký instinkt“ nelze naučit. Prostě někteří ho mají a jiní ne.

• Největší zásobník testů najdete v rubrice: Testy pohybové a jiné