Je sklon k obezitě vrozený?

Tuto otázku si klade celá řada vědců a ještě více lidí trpících nadváhou. Ti druzí právě tímto argumentem ospravedlňují, že se nemohou zbavit nadbytečných kilogramů, ačkoli ¨dělají, co mohou¨.

Pravda je trochu jiná. Ačkoli existuje celá řada genů, jejichž varianty vedou k vyššímu riziku obezity, prakticky všichni odborníci jsou zajedno, že za obezitu v současném měřítku může zevní prostředí – tedy vysoký příjem kalorií spolu s nízkým výdejem energie. Geny se údajně spolupodílejí na epidemickém rozmachu obezity jen asi z jednoho procenta. Důvodů pro tato stanoviska je několik, zejména pak, že

počet obézních lidí vzrostl dramaticky za méně než jednu generaci, za takto krátkou dobu by nemohlo dojít k tak masivní manifestaci obezity, pokud by byla způsobena jasným genetickým podkladem,
výskyt obezity roste v geneticky stabilních populacích, kde nedochází k rozmělňování původního genetického fondu,
nárůst obezity souvisí významně se socio-ekonomickým stavem populace, chudší lidé jsou zvýšeně ohroženi rozvojem nadváhy.

Typickým příkladem vztahu vlastní genetické výbavy a faktorů zevního prostředí pro riziko rozvoje obezity jsou některé severoamerické indiánské kmeny. Pokud žili tito Indiáni svým způsobem života s vyváženou stravou a vysokým výdeje energie, byla zde obezita neznámá. Jakmile se však přizpůsobili západním stravovacím návykům a životnímu stylu, odmaskovala se jejich genetická výbava předurčující je k rozvoji obezity, metabolického syndromu a cukrovky. Někdy se hovoří o takzvaných úsporných genech (z anglického thrifty genes), které, jak se nyní ukazuje, měly pravděpodobně velký vliv na přežívání člověka za nepříznivých podmínek. O co vlastně jde? V obdobích nedostatku potravy a za nepříznivých klimatických podmínek, jako tomu bylo například v době ledové, kdy dlouhá období hladovění byla střídána krátkými periodami hojnosti jídla, došlo ke genetické selekci genů, které umožnily v maximální míře využít energii přijímanou v potravě. Ačkoli tato vlastnost je ideální pro výše popsané situace, jeví se v době hojnosti a blahobytu (což je doba dnešní, jakkoli o tom mnozí mohou polemizovat) tato genetická výbava jako zcela nevhodná, neboť vede k obezitě.

Znamená to, že geny pro obezitu opravdu existují. Ve zprávě mezinárodní pracovní skupiny zabývající se genetickým pozadím obezity, která byla publikována v roce 2006 na 120 stránkách časopisu Obesity, uvádějí autoři, že existuje alespoň 250 kandidátních genů, které se na rozvoji obezity spolupodílejí. Jako příklad geneticky podmíněné obezity je však možné uvést takzvanou deficienci (nedostatek) leptinu, hormonu tukové tkáně regulujícího metabolismus tuků. Dalším známým onemocněním vedoucím k obezitě je snížená funkce štítné žlázy nebo nedostatek růstového hormonu, tyto nemoci však nemusí být jen geneticky podmíněné.

Je ovšem také známo, že sklon k přibírání na váze má také své genetické opodstatnění. Asi všichni vědí, že ne každý, kdo se cpe a přejídá, musí nutně tloustnout (a my všichni ostatní se omlouváme, že patříme do té druhé skupiny, co se na jídlo jen podívají a hned ztloustnou). Něco na tomto faktu však zcela jistě je, neboť existují jednoznačné studie provedené na skupině jednovaječných dvojčat, kterým byla po dobu 100 dnů podávána kalorická strava s nadbytkem energie zhruba 3500 kcal/den (14700 KJ). U všech jedinců došlo k přírůstku na váze, jednovaječná dvojčata přibírala zhruba stejným způsobem, ovšem mezi jednotlivými páry dvojčat existovaly veliké rozdíly – některé páry tloustly podstatně pomaleji než druzí.

Dále bylo prokázáno, že i distribuce tukové tkáně je do značné míry geneticky podmíněna. Například je odhadováno, že ukládání břišního tuku (podkožního i nitroútrobního) je ovlivňováno ze zhruba 30-50% genetickou výbavou každého jedince.