Infekční nemoci dýchacích cest: Úvod

reklama

Infekční nemoci dýchacích cest, aneb malý průvodce jejich příčinami i mechanismů, jakými se jim lidské tělo brání - z pera Ondry Vojtěchovského, lékaře zabývajícího se sportovní medicínou. Série článků popisuje velmi čtivou a srozumitelnou formou, co se děje v našem těle, když bacil začne vítězit.

Infekce dýchacích cest, díl první

Ačkoliv se obecně hovoří o „chřipkách“ většina běžných viróz naštěstí s chřipkovým virem nemá nic společného. Je za nimi poměrně početná a různorodá banda, nazývaná souhrnně respirační viry. Jejich společnou vlastností je napadání sliznic dýchacích cest. Pokud k tomu mají příležitost, pronikají tudy do celého organismu.

Společné mají také to, že i když se vyskytují typicky v souvislosti s určitým počasím či ročním obdobím, nelze u nich mluvit v pravém slova smyslu o epidemii. Poletují totiž mezi námi tak často a tak hustě, že se vlastně stále brodíme v jakémsi kapénko-virovém moři. A tak jako štěstí chodí dokola, až občas sedne na vola, i tito drobní škůdcové občas najdou pohostinného hostitele.

Jak takový pohostinný hostitel pro respirační viry vypadá? Musí splňovat dvě podmínky. První z nich je Narušení ochranné bariéry dýchacích cest, druhou pak Prolomení celkové obrany organismu

Jak vlastně fungují naše dýchací cesty?

Veškeré naše dýchací cesty – tedy všechny ty roury, počínající nosními dírkami a končící vstupem do vlastních plicních sklípků – jsou vydlážděny specializovaným společenstvím buněk, tvořícím dohromady sliznici. Jak už sám název napovídá, jednou z význačných schopností této sliznice je tvořit hlen, tedy sliz.

Ač to mnohé možná překvapí, prvotním účelem tohoto hlenu není umožnit puberťákům znečišťovat chodníky. Slouží jako mucholapka, zabírající do sebe veškeré nečistoty a sajrajty, které jsme právě vdechli. A aby mělo tělo jistotu, že v hlenu opravdu zůstane, co se v něm zachytilo, vylučují do něj specializované buňky celou řadu protilátek. Ty fungují buď jako pouta, znehybňující vetřelce, nebo jako biologické pancéřovky, prorážející vetřelcův obal a destruující jeho „vnitřnosti“.

Znehybnělé nebo zničené infekční vetřelce spolu s prachovými částicemi i vlastními mrtvými buňkami potom posunují řasinky směrem k východu z dýchacích cest, kde je vykašleme, vysmrkáme, nebo jednoduše polkneme. I ono polknutí je za normálních okolností bezpečné, vysoce kyselé prostředí v žaludku zbývající vetřelce bezpečně zahubí a vzniklý „biologický šrot“ je beze zbytku zrecyklován. Typický výkřik starostlivých maminek „Fuj, prasátko, nepolykej to, vyplivni to do kapesníku“ je záležitostí spíše estetickou než funkční. Nakonec – v noci to stejně všechno spolykáme (estétům se omlouvám, takový je život ).

Samotné řasinky si představte jako obilný lán ze samých droboučkých prstíčků. Stejně jako lán ve větru se řasinky stále vlní a postrkují všechno, co na nich ulpí směrem k východu.

Navazující článek: Narušení ochranné bariéry dýchacích cest

publikováno: 24.11.2015   napsal/a: MUDr. Ondřej Vojtěchovský
reklama