Tenisoví rodiče – strůjci i ničitelé

Jurij Šarapov se dostal již po několikáté do centra pozornosti, stejně tak, jako jeho dcera Maria, ale z diametrálně odlišného důvodu.

Excentrický Rus na sebe strhával pozornost naposledy během úspěšného tažení své dcery loňským Australian Open. V mikině s vojenským potiskem a kapucou, neoholený s nasazenými černými brýlemi, vzbuzoval v hledišti náležitou pozornost. Po vítězném mečbolu v semifinále proti Justine Henin s nataženou kapucou naznačoval dvěma prsty pohyb, jako když se chce podřezat. Za tento trapný incident, který nepatří do civilizovaného světa sklidil odsouzení od většiny hráčů, funkcionářů i tenisových příznivců.
Otec Marii Šarapové není zdaleka prvním, ani posledním z řady „zvláštních“ otců úspěšných tenistek. Je jen v současnosti nejvíce viditelným, kvůli věhlasu své dcery.
Výčet jmen svérázných rodičů a jejich tenisových osudů by vydal na knihu, připomenu zde jen některá.

Richard Williams.
Otec Sereny a Venus Williamsových. Richard Williams, tenis nikdy nehrál, přesto se rozhodl vychovat ze svých dcer tenisové hvězdy. Obě sestry zapsal do tenisové akademie v Los Angeles, kde sám kontroloval a plánoval vše, co se kolem nich dělo. Velmi neobvyklé bylo jeho rozhodnutí, že obě sestry se nezúčastní žádných mezinárodních juniorských turnajů a zápasy začnou hrát až na okruhu WTA. O talentu obou sester nebylo pochyb, ale nad tímto kuriózním postupem kroutilo hlavou většina tenisových odborníků, vždyť tenista obvykle roste se zápasovou zkušeností. Jedním z vysvětlení tohoto postupu byl nádech podezření z použití nedovolených prostředků v tréninku svých dcer a nechuti podrobovat se antidopingovým kontrolám při mezinárodních juniorských turnajích. Také pozdější profesionální kariéra obou sester je protkána častými zmizeními a triumfálními návraty na okruh WTA. Na obranu obou sester je nutné zdůraznit, že žádná podezření se nikdy nepotvrdila.

Peter Graf.
Otec bývalé světové jedničky Steffi Graf, stál od dětství za každým krokem své nadějné dcery. Veškeré záležitosti, od plánování tréninku až po reklamní smlouvy zařizoval sám. O svérázných metodách p. Grafa by mohl vyprávět Pavel Složil, náš bývalý daviscupový reprezentant, který po ukončení své aktivní kariéry nastoupil u Grafů jako sparingpartner a později trenér. P.Graf se dlouho nechtěl vzdát řízení kariéry své dcery, byl k tomu nakonec přinucen po provalení finančních machinací a svém uvěznění. Steffi Graf byla jedna z mála hráček, která se dokázala odpoutat od vlivu dominantního otce a pokračovala úspěšně ve své kariéře.

Stefano Capriatti.
Otec Jeniffer Capriatti, bývalé světové hráčky číslo jedna. Jeniffer patřila k hráčkám, které vylétly vzhůru v dětském věku. Již ve 14 letech se probojovala do finále profesionálního turnaje WTA, je doposud nejmladší semifinalistkou grandslamového turnaje. Dosáhla toho ve 14 letech a 2 měsících na pařížské antuce. Za její kariérou stojí otec Stefano, bývalý boxer, který mnohdy používal při prosazování zájmů své dcery velmi nevybíravé metody. Jeniffer se otci vzbouřila v 17ti letech. Měla potíže se zákonem za drobné krádeže v obchodním domě a strávila dokonce několik dní ve vězení za užívání marihuany. Capriatti se dokázala z vlivu otce vymanit, vrátila se na dvorce a dosáhla svých největších úspěchů.

Jelena Dokič a Miriana Lučič. Dva podobné osudy velmi talentovaných mladých hráček, o kterých se hovořilo jako o možných světových jedničkách. Obě pocházejí ze zemí bývalé Jugoslávie, obě vylétly vzhůru velice mladé. Za nastartování i zničení nadějné kariéry vděčí svým otcům. Oba případy měly obdobnou dohru u soudu, se zákazem otcům, přiblížit se ke svým dcerám.

Jak jsem již uvedl v úvodu, podobných případů i známých jmen minulosti je celá řada.
Slavná jména, jsou však jen špičkou ledovce, těch, kterým se tenisová kariéra více či méně podařila. Kolik je ale těch bezejmenných? Kolik tenistů, kvůli nepřiměřenému tlaku okolí skončí kariéru ještě v juniorském věku nebo na začátku dospělosti? Stačí se jen porozhlédnout po našich turnajích a každý si na pár příkladů vzpomene.
publikováno: 24.10.2010   napsal/a: Mgr. Jan Taussig