Basketbal - co zajímá trenéry?

reklama

Snem každého trenéra, je mít v týmu na každém postu komplexního basketbalistu, proto budování silného týmu vyžaduje soustavné hledání a doplňování vhodných typů hráčů. V USA je velmi hustá síť soutěží od žáků přes univerzitní divize po profesionální NBA. Zkušenosti známých trenérů se tedy můžou hodit i v našich podmínkách.


Já si začínám psát seznam nadějných hráčů, když je jim kolem 13 let,“ říká trenér univerzity Georgia Tech Paul Hewit. „Sleduji je jeden až dva roky a poté mám celkem jasnou představu, kdo z nich má větší či menší potenciál.“ Hewit ještě dodává, „Hledám hlavně univerzální hráče. Trenér na naší úrovni nemá ten luxus, že si může na každý post vybrat hotového hráče. My musíme hledat vhodný typ a přizpůsobit jej jeho postu.“

Svůj názor připojuje i Morgan Wooten. „Zdá se mi, že mladí hráči dnes zapomínají na rozvoj střeleckých dovedností. Střelci tráví spoustu času nácvikem okázalých fint nebo trénují smečování do koše, dokonce to cvičí i ti, kteří to nemohou zvládnout. Bill Bradley vždy říká, těm co se chtějí stát excelentími střelci. Trénujte střelbu 50x z pěti míst za hranicí tří bodů a to každý den. Ukažte mi někoho, kdo dnes trénuje 250 trojek denně.“

Hewitt má celkem jasno, co by mladé naděje měli umět. „Musí mít dobře zvládnutý driblink oběma rukama, měli by umět střílet trestné hody a měli by mít zvládnutou střelbu ve výskoku. V mladém věku je těžké přesně říci, jak budou v dospělosti vysocí, a proto by se měli učit všechny dovednosti, jako hráči do 195 cm. Vyrostou li více než 195 mají velmi dobré základy hráčů v poli, které využijí i jako podkošoví hráči.“

Jaké byste měli mít fyzické předpoklady na jednotlivé posty?
Trenéři vyhledávají tři typy hráčů. Zjednodušeně, ty, kteří v poli stojí čelem ke koši, ty kteří stojí zády ke koši a třetí skupina jsou ti, kteří zvládnou obojí. Bez ohledu na postavení hráče v poli, každého trenéra zaujme rychlost. Ne ale v běhu na 30 metrů, ale v pohybu prvních pár kroků.

Názor M.Woottena: „Máte li v týmu rozehávače rychlejšího než soupeř, útočníka rychlejšího než soupeř a stejně tak podkošové hráče, pak je velká pravděpodobnost, že vyhrajete.“
 
Ačkoli mnoho trenérů souhlasí s názorem P.Hewitta o komlexní a jednotné přípravě všech hráčů, v týmu máme obvykle pět různých typů.
První (point guards) jsou hráči, schopní skórovat ze všech pozic, umí střelbu ze střední vzdálenosti i pod košem. Měli by mít výborně zvládnutou činnost s míčem a dobré prostorové vidění. Výška je bonus, není však nezbytná.

Druzí (shooting guards) jsou střelci z delší vzdálenosti (trojka), měli by mít schopnost uvolnit se a střílet ze všech možných vzdáleností. Tito hráči obvykle rozhodují zápasy střelbou v posledních vteřinách.

Třetí (small forward) jsou rozehrávači. Tito hráči jsou obvykle nižší postavy, nejsou výjimky ani pod 180 cm a měli by to být nejvšestranější hráči. Rychlost a hbitost je podmínkou, měli by umět střelbu přes zónovou obranu, měli by se umět uvolnit přes jednoho a více hráčů a přesně přihrát.

Čtvrtí (power forward) jsou útočníci, kteří si dokáží udělat prostor, doskakovat, hrát zády ke koši, získávat odražené míče, z nich se rekrutují nejlepší doskakovači.

A nakonec pátí jsou nejvyšší hráči týmu. Ti zahajují hru rozskokem, blokují střely, doskakují a skórují na krátkou vzdálenost.



publikováno: 19.11.2012   napsal/a: Mgr. Jan Taussig
reklama