Nehrající kapitán a jeho role v tenise

reklama

Všichni ty obrázky známe ze zápasů Davis cupu a Fed cupu. O přestávkách mezi gemy a sety hráč krátce odpočívá a kapitán k němu promlouvá nebo někdy taktně mlčí.

Může nějak zasáhnout do průběhu utkání?
V prvé řadě je nutno zdůraznit, že tenis je převážně individuální sport v němž soutěže družstev jsou jen okrajovou záležitostí z hlediska počtu utkání během sezóny. Hráči jsou připravováni na to, aby se dokázali na dvorci rozhodovat sami bez cizí pomoci. Na všech turnajích platí zákaz jakéhokoliv koučinku v průběhu utkání a za jeho porušení jsou hráči penalizováni. Zvláště v ženském tenise trenéři (rodiče) vymýšlejí všelijaké originální způsoby, jak hráčkám „tajně“ předat informaci o taktice vedení zápasu. Hráčky upírají prosebné pohledy do hlediště očekávajíc radu či jen povzbuzení. Rozhodnout se stejně musí nakonec jen samy za sebe.

Sedí li kapitán na dvorci, jeho roli lze škálovat od velmi důležité (zvláště v mládežnických kategoriích) až po schopnost v zápase svému svěřenci nepřekážet.
Za jeden z největších úspěchů našeho tenisu je dodnes považován zisk Salátové mísy z roku 1980 ve složení Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Jan Kodeš s dlouholetým nehrajícím kapitánem Antonínem Bolardtem. Ten byl do funkce dosazen vedením KSČ a podle přímých účastníků se jeho činnost při zápasech Davis cupu omezovala na podávání ručníků a masáž dolních končetin. To bylo ale v dobách, kdy se hráči ke složení realizačního týmu neměli možnost vyjadřovat, pokud chtěli dostat povolení k vycestování na zahraniční turnaje.

Dnešní doba je zcela jiná. Hlavní slovo ve výběru kapitána mají zpravidla první hráči týmu, ale neměl by být překážkou ani pro ostatní. Proto je post kapitána doslova horkým křeslem. O tom se mohl přesvědčit při svém debutu Petr Pála v roli kapitána našeho Fedcupového týmu v utkání proti Slovensku. Po boku Nikol Vaidišové zažíval krušné chvilky při střídání po neproměněných sedmi mečbolech v zápase s Rybárykovou. Jak sám poznamenal: „Proběhlo hluboké mlčení, sama se musela uklidnit a srovnat si myšlenky aby zápas dokončila“. Inu i mlčení může být někdy koučinkem.

Jméno Pála si vybavuji ještě v jiné souvislosti. Jeho otec František Pála, bývalý hráč DC v éře Jana Kodeše a pozdější nehrající kapitán v dobách Miloše Mečíře, Karla Nováčka a Milana Šrejbera zažil v obou rolích mnoho vzrušujících okamžiků.
Před lety posledně jmenovaný hráč M.Šrejber vzpomínal na své vyrovnané utkání hrané v Praze v DC proti tehdejší světové jedničce B.Beckerovi. Milan je v tenisových kruzích znám jako milovník karetních i jiných her. Na mou otázku, o čem si s kapitánem při střídání povídal, odpověděl: „O backamonu (desková hra)“. I taková konverzace probíhá ve vypjatých zápasech.

Každý hráč je individualita, někomu přítomnost kapitána vyhovuje, jiného svazuje a někoho zas vysloveně ruší. Mám za to, že ti nejlepší hráči, zvyklí vyhrávat, jsou naučeni sami intuitivně rozhodovat o změně taktiky v průběhu utkání a vedle sebe ani nikoho nepotřebují.
Naopak ve správném zápasovém rozpoložení se má hráč brzy dostat do utkání, oprostit se od všech vnějších vlivů a naladit se jen na „frekvenci“ letícího míče. Sportovní psychologové a hráči ten stav nazývají „být v zóně“, což znamená, že jsou stoprocentně v zápase „hlavou a tělem“ a popisují jej, že mají pocit, že míč se v letu zpomalí a oni mají na vše dostatek času. Realita je přesně opačná, jejich reakce jsou v tomto stavu mnohem rychlejší a přesnější a mají tak iluzi dostatku času. Tento stav mysli je ale křehká květinka a jakýkoliv zásah zvenčí jej může narušit.

Práce kapitána je tedy nadmíru složitá. Měl by poznat, kdy má poradit, kdy povzbudit a kdy naopak mlčet. Proto jsem přesvědčen, že i sebelepší kapitán nemůže dovést slabého hráče k vítězství, ale špatný kapitán může dobrého hráče svým vystupováním rozhodit a být jednou z příčin porážky.
publikováno: 13.10.2012   napsal/a: Mgr. Jan Taussig
reklama