Slavné i méně slavné návraty sportovních legend

Média vždy spolehlivě zavětří. Některá ze sportovních legend minulosti se rozhodne znovu vstoupit do stejné řeky. Posledním příkladem je spanilá jízda Kim Clijsters na letošním US Open.

Belgičanka po dvouleté přestávce postoupila "zatím" do čtvrtfinále. posledního letošního grandslamu. V tenisu je to téměř pravidlem, že bývalé světové jeničky znovu zatouží zažít opojný pocit vítězství. Není to tak dávno, co se vrátila L.Davenportová, dva roky před tím M.Hingis.

Svého času se pokoušel o come back B.Borg, M.Navrátilová ukončila kariéru několikrát a v návratu jí brání snad už jen blížící se „důchodový věk“.
Slavné návraty pochopitelně nejsou doménou jen tenisu, evergreenem jsou konce a začátky hokejového brankáře Dominika Haška.
Každé sportovní odvětví se neustále vyvíjí.

Zlepšuje se materiál, zkvalitňují se tréninkové metody, zlepšuje se sportovní medicína legálního i nelegálního charakteru. Profesionální sport připomíná obrovský rozjetý peloton, několik stovek metrů před cílem, na jehož čele se rychle střídá pořadí. Rychlost celého pelotonu neustále stoupá, cílem však není konkrétní bod, ale vzdálený horizont.

Odpadne li někdo z čela pelotonu, sleze z kola a rozhodne se odpočívat, musí počítat s tím, že při návratu se bude muset prokousat do čelní skupiny, s ní srovnat rychlost, která v té době bude již o něco vyšší než při jeho odchodu. Rozhodne li se k tomu sportovec v ještě přiměřeném věku a netrval li jeho odpočinek několik let má reálnou šanci vrátit se alespoň do širší špičky. Příkladem by mohl být poměrně úspěšný návrat M.Hingisové po dvou letech z nuly do Top Ten žebříčku WTA.
Diametrálním rozdílem jsou také návraty v kolektivních a individuálních sportech. Poslední sezóna D.Haška v NHL patřila k nejhorším v jeho kariéře. Z postu neotřesitelné jedničky týmu musel přijmout roli náhradníka, přesto na konci sezóny mohl s týmem slavit zisk Stanley cupu.

Pozice hráče v kolektivním sportu je zcela odlišná.
Trenér může využít jeho zkušeností v rozhodujících momentech play off nebo vychytá důležitý penaltový rozstřel a z nepovedené sezóny se během okamžiku stane hrdinou týmu.
Taková pohádka je v individuálním sportu nereálná. Tam se sportovec nemůže připravovat na důležité momenty v roli náhradníka, musí prokazovat po většinu sezóny vysokou výkonnost a jít dlouhodobě sám s „kůží na trh“.
Co nutí sportovce, kteří dosáhli ve svých oborech na absolutní vrchol, pokoušet nejisté štěstí znovu?
Jsou to chybějící ovace publika či neschopnost uplatnit se v běžném životě? Peníze ležící na kurtě (ledě), které v civilním životě nelze tak „snadno“ vydělat? Je to nefalšovaná láska ke svému sportovnímu odvětví, kterou nedokáží ničím jiným nahradit?
Řekl bych, že od každého část. Jeden aspekt ale musí hrát dominantní roli a tím je láska ke sportu. Dostal li se někdo až na samý vrchol ve svém oboru, jen naivka by si mohl myslet, že mu šlo vše hladce jako po másle.
Ten člověk musel na cestě překonat mnohé překážky, trénovat a soutěžit i když ho to zrovna z nějakých důvodů netěšilo a neustále dokazovat svou kvalitu. To platí bez pochyby u individuálních i kolektivních sportů.
 Bez silného vnitřního pouta toho nelze dosáhnout, proto těmto odvážným jedincům fandím a nečekám, že budou stejně dobří jako v dobách svých triumfů.

publikováno: 23.05.2012   napsal/a: Mgr. Jan Taussig