O čem je vlastně vytrvalost?

Námětem k tomuto článku byl naprosto nevinný a bezelstný dotaz kamaráda, položený mi před vánočními svátky na klubové večeři:

O čem je vytrvalost?
"A co je to vlastně ta vytrvalost?" Přiznám se, že mě dostal naprosto nepřipraveného. Chvíli jsem na něj koukal, jako kdybych spadl z višně, poté jsem začal něco zmateně blekotat a nakonec si uvědomil, že to není zdaleka tak banální a jednoduchá otázka, jak na první pohled vypadá. Nabízím vám tedy fiktivní rozhovor, který se mohl odehrát v mé hlavě a v němž se pokouším onu záludnou otázku zodpovědět.

Tak co tedy znamená, když se řekne vytrvalost?

Mudrci naší tělovýchovné vědy praví: " Vytrvalost je pohybová schopnost člověka k dlouhotrvající pohybové činnosti. Je to soubor předpokladů provádět cvičení s určitou nižší než maximální intenzitou co nejdéle, nebo po stanovenou dobu co nejvyšší možnou intenzitou" (opsáno doslova). Kdybych tutéž definici měl učinit já, zjednoduším ji na prostou "schopnost podávat po nutnou dobu maximální možný výkon". Z předchozích definic selským rozumem odvodíme dva závěry. Předně vytrvalost má každý - jen někdo horší, někdo lepší. A za druhé - Na každý myslitelný sportovní výkon (ale i nesportovní - kupříkladu pracovní nebo milostný ;-) je nutná vytrvalost.

Počkej, jak na každý?

Milostné necháme na jindy, ale na jakýkoliv sportovní nebo pracovní? Myslíš tím atletickou stovku, nebo třeba šachy nebo tvůj výkon v ambulanci? No jasně! U atleta je zjevné, že ani ona stovka není zrovna procházka jabloňovým sadem za květnového jitra. U šachisty spočívá vytrvalost v udržení koncentrace po celou dobu partie, ale třeba i ve schopnosti dlouhé hodiny setrvávat ve strnulé poloze za hracím stolem, neusnout a nevypíchnout si oko o královnu. A k pracovnímu výkonu - ono jenom opakovat za den zhruba padesátkrát "Dobrý den, připomeňte mi vaše jméno" když pacient vchází do dveří a "na kontrolu ve čtvrtek, kdyby vás to bolelo nebo se objevil nějaký jiný problém tak přijďte dřív" když odchází, je také vytrvalost svého druhu.

Tak to jsi mě dostal. Já jsem čekal nějaké hluboké úvahy o fyziologii cukrů a tuků a ty mi tu vyprávíš cosi o usnutí.
Samozřejmě, že schopnost pošetřit si cukry a jet na tuky nějaký vliv na vytrvalostní výkon má. Ale tvrdit že hlavní, je asi taková pravda, jako tvrdit, že na vítězství v 24hod LeMans má jediný vliv spotřeba motoru a kapacita nádrže. Faktorů je mnohem víc. Že se právě tenhle upřednostňuje jak mezi závodníky, tak především v cyklistickém tisku, vychází z lidské touhy po jednoduchých řešení - sním tenhle gel, vypiju tenhle jonťák, zbaštím tuhle tyčku a hned jsem o třetinu vytrvalejší. Mimo to gely můžete prodávat (a dobře a nich vydělat), zatím co najeté kilometry prodáte jen těžko.

Ale vždyť ty sám jsi právě na těch palivech všechno vysvětloval?

To máš pravdu. Zdůvodnění je komplexní (jako u všech výmluv ;-). Především dělení výkonu podle laktátové křivky a s ní související spotřeby energetických substrátů je obecně známé. Zadruhé je anaerobní práh význačný předěl i pro fyziologické systémy, které s laktátem a tukem nemají mnoho společného. A za třetí a asi za nejdůležitější -  co mi před dvěma lety připadalo jako naprosto klíčové, připadá mi dnes tak banální, že se skoro stydím o tom mluvit, natož psát. A zatímco před dvěma lety jsem míval problémy s hlaďákem, dneska mě daleko víc trápí odřený zadek, bolavý krk a zhoršující se záchvaty alergie na místa, kudy musím jezdit často a které mi přitom připadají nehezká, neútulná a protivná.

Takže tys nás vlastně celou tu dobu tahal za fusekli?!

Takhle se to nedá říct. Cyklistickou výkonnost si nepředstavuj jako jednoduchý jednorozměrný a jednostupňový problém, omezený na energetický metabolismus. Spíš si ho představ jako trojrozměrné těleso, krychli. Když se na ní koukáš, nikdy nevidíš všech šest stran. Pokud si jí překreslíš na papír, strana, která je k tobě nejblíže vypadá největší a nejdůležitější, ostatní se jeví menší a některé dokonce nevidíš vůbec. V určitém úhlu pohledu dokonce vidíš jen stranu jedinou a ta se zdá reprezentovat celou krychli. Jenže krychli dělá krychlí nejen všech šest stran, ale hlavně to, co je mezi nimi, tedy její objem. Když popisuješ na základě teoretických fyziologických dějů reálný problém, provádíš zhruba totéž, jako když maluješ krychli na papír. Je potom velmi snadné vyvolat dojem, že právě popisovaný děj „v popředí“ je ten nejdůležitější, ostatní podružné a některé dokonce jako by nebyly.

Hmm, tak to je trochu těžko stravitelná filosofie. Něco míň odtažitého bys tam neměl?

Možná jo. Představ si vytrvalost, jako celek, jako horu. Když pod ní přijdeš, vidíš většinou nástupní stěnu a někde nahoře vidíš nebo možná jen tušíš vrchol. Nic víc. První převis v nástupu ti může připadat nejtěžší a naprosto zásadní. Může to tak být. Jenže většinou to tak nebývá a za prvním převisem a nástupní stěnou se odkrývají další a další, těžší či lehčí.

Tím chceš říct, že jsi nám celou tu dobu popisoval jednu stranu krychle a nástupní stěnu, zatím co za ní se skrývá celá hora?

Ono to tak možná s celou vytrvalostí opravdu je. Když začneš jezdit na kole, hlavně jako dospělý - děti a puberťáci to šťastně neřeší, získáš pocit, že jediný problém je uvézt sebou dostatek jídla. Potom se dozvíš, že existuje i něco jako tukový metabolismus, který ti dovolí vézt těch traťovek míň. A tak začneš zkoumat laktátovou křivku a trénovat podle sporttestru. To už máš pocit, že držíš čerta za ocas a žes na to všechno přišel. Jenže houby. To je jen ta nástupní stěna a první převis, to je ta čelní stěna krychle.

Ale pokud lezeš nástupní stěnu, lezeš zároveň celou horu, ne.

A zrovna tak když namaluješ jednu stěnu krychle, vytvořil jsi zároveň i část krychle celé?Přesně tak. V době, kdy buduješ tukový metabolismus, bojuješ s tepákem, hlaďákem a žízní, vlastně nevědomky pracuješ na všech ostatních složkách vytrvalosti. Jenže pak tuhle stěnu přelezeš. Dokážeš objet svižnou stovečku, aniž bys otevřel jedinou traťovku a zbyde ti jeden plný bidon a přitom nemáš pocit, že jazyk nevyplázneš, ale vysypeš. A najednou zjistíš, že to, cos považoval za celou horu, je jen krtinec na úpatí a ty máš před sebou ještě desetkrát takový masiv. A začneš hledat, kudy vede cesta dál.

Když jsi nám tak pěkně vyložil svoje hlubokomyslná moudra, snad by ses konečně mohl dostak k tomu „vo co de“, ne?

Co jsou ty ostatní stěny vytrvalostní krychle?

Další převis, na který narazí cyklista zdárně vybojovavší svůj souboj s metabolismem tuků je vytrvalost svalových vláken, které můžeme říkat i silová. Každý, kdo trochu jezdí na kole a přitom malinko poslouchá, co mu tělo říká, ví, že dokud kmihá, dokud síla, kterou se opírá do pedálu odpovídá rychlosti, jakou pedál ustupuje, je všechno v pohodě. Pak ale přijde moment, kdy do pedálů musí zarvat hrubou silou. Při takovém šlapání ale svaly velmi rychle tuhnou a stačí několik takových hrubých nástupů (nebo to mohou být i prudké „stojky“) a začnou ho olizovat křeče.
Tato vlastnost nesouvisí jen s aerobním či anaerobním režimem. Celé se to může odehrávat i hluboko pod anaerobním prahem i když zakyselení rezervu svalové vytrvalosti výrazně zkracuje. Hlavní roli tady hraje velikost svalového napětí, podíl a délka trvání takzvané izometrické práce (izometrická práce = taková při které sval pracuje silou, aniž by se zkracoval). Dalo by se říct, že čím vyšší kadence, tím menší podíl izometrické práce – to by ale bylo hrubé zjednodušení. Když cyklista šlape do čtverce, dostanou svaly slušnou izometrickou ránu v každém rohu onoho pomyslného čtverce - čím větší kadence, tím jí dostanou častěji. Když naopak šlapat umí, může klouzat hladce a bez izometrie i při kadenci 50/min.

Takže ty tvrdíš, že když budu teoreticky dokonale šlapat, je nejlíp jet krále Šumavy celého kadencí sto dvacet?

To asi bude blbost, ne? Přesně tak. Proti působí omezení jiné, a to nervosvalové vytrvalosti. Zatím co svalovou vytrvalost si můžete představit na zážehovém motoru jako odolnost válce a pístu, nervosvalová vytrvalost je vlastností zapalovací svíčky.

A kolik je tedy ideální kadence?

Na to se nedá odpovědět naprosto jednoznačně. Záleží na tom, o jak dlouhou trať se jedná. Na ultra maratónské tratě je to údajně mezi 80 – 90 otáčkami za minutu, běžný silniční závod se jezdí mezi 85 – 110 otáčkami – záleží na profilu, na balíku ale i třeba na větru, časovky od 95 do 120 a stíhačka na dráze až 150. Obecně platí čím kratší trať, tím vyšší kadence. Hodně ale záleží na vlastnostech konkrétního závodníka. Silové typy mají větší silovou vytrvalost a preferují kadence nižší, u kadenčních typů je to naopak. Rozdíl může být na průměru až 15 otáček na stejném závodě.

Předpokládám, že za tímhle převisem ještě vrchol není.

Co nás čeká dál? Doteď jsme si povídali o tréninku a závodě v téměř laboratorních podmínkách. Trápili nás parametry fyziologické, jako metabolismus a fyzikální - síla, kadence, čas. Jenže o tomhle cyklistika není.

Přestaň mlžit a vyžvejkni se. Co tím myslíš?

Tím myslím, že cyklistika, ať už silnice, bajky nebo třeba dráha není o jednom tréninku a jednom závodě, ale desítkách a stovkách tréninků a stovkách a tisících závodů. Nejde odjet jeden stodvacetikilometrový trénink, týden se z toho léčit a čekat brutální výkonnostní růst. Velkou roli tady hraje něco, čemu bychom mohli říkat tělesná robustnost, obecná fyzická vytrvalost nebo třeba "odolnost proti poškození".

Jak jsi proboha živého přišel na tohle?

Odpozorováním. Za tu dobu, co trénuji a závodím, jsem si všiml zajímavého jevu. Že totiž největší ztráty a odpad jsou v prvních dvou letech, bez ohledu na druh sportu. Někomu odejdou kritické klouby a úpony, někomu záda, někdo jde z virózy do virózy, jiný se v záchvatu úvodního nadšení strhne jako budík, další nevydrží s morálem. Pokud "přežiješ" první dva roky, je tvoje šance zlepšovat se a uspět už mnohem větší. A nejzajímavější na tom je, že to vůbec nesouvisí ani s úspěšností, ani s mírou zdánlivého talentu. Selekce jde spravedlivě hlava nehlava, od zoufalců po hvězdy.

Začínám tušit, kam míříš. Můžeš to ilustrovat na nějakém příkladě?

Jasně. Představ si mladého úspěšného muže. Do osmnácti dejme tomu kopal fotbal a docela mu to šlo. Když přišel na vejšku, nechal toho, ale občas si šel zaběhat, v létě jezdil na vodu, na koleji si s klukama čutnul nebo zahrál florbal. Po škole nastoupil u západního kapitalisty a dva roky jezdil jen na židli po kanclu. Když přešlo iniciální nadšení ze závratné kariéry, koupil si kolo. A protože je ambiciózní a od mládí sportovec, vetne se do toho s vervou sobě vlastní. Někde si přečte, že "Košík" najezdí za rok 25 000 km, rozpočítá to na týdny a začne - když to voblezu taky, natrhnu mu p..pííísk..el. Jenže nenatrhne. V tom nejlepším (pro něj) případě mu dojde morál, v těch horších kolena, záda nebo třeba krk. Zapomněl, že "Košík" jezdí od kadetů nebo ještě déle, že jako téměř dítě začínal na třetinových dávkách a že mu to trvalo pěkných pár let, než se dostal tam, kde je.
Náš fiktivní nadějný mladý muž tedy cyklisticky zhynul nikoliv na nedostatek talentu nebo píle, ale jednoduše a prostě na nedostatek cyklistické robustnosti na jedné a přebytek pýchy a nepřiměřeného sebevědomí na straně druhé.

Zkrátka vlastní zadek nepřeskočíš…

Přesně tak. Ono je kolo sice vcelku přátelský, ale přece jen nepřirozený pohyb. Nějakou dobu trvá, než si tělo vypracuje mechanismy, jak se s novou zátěží vypořádat. Vytrénovat se musí nejen srdce, plíce a svaly, ale i regenerační schopnosti úponů. Když jsem poslední dva roky trávil život v kanceláři, bytě a autě, bude moje slizniční imunita koukat na první švih, při kterém zmoknu, jako péro z gauče.

To všechno je vytrvalost?

Můžeš tomu říkat vytrvalost na druhou, jestli chceš, ke zlepšení vytrvalostního výkonu může dojít jen tehdy, pokud dokážu nadkritickou zátěž opakovat a stupňovat. Opakovat a stupňovat trénink dokážu jen tehdy, pokud se z toho předchozího dokážu do druhého dne vzpamatovat. Sebelepší série tréninků je mi houbelec platná, když po ní ochrnu nebo lehnu na zápal plic.

V předchozích odpovědích zazněly i slova morál a motivace.

Jak do tvojí teorie vytrvalosti zapadá hlava?Psychikou to začíná, prochází celou sezónou a na začátku další otáčky cyklistické spirály jí potkáš zase. Pro vytrvalost platí nejmíň dvakrát.

Počkej, co sis to zas na mě vymyslel? Jaká spirála?

Ve sportu se podobně jako v mnoha dalších životních rolích pohybuješ ve spirále. Začínáš základním objemem, přidáváš intenzitu, závodíš, odpočíváš a zase znovu dokola a dokola. Když to děláš dobře, jsi po dokončení obrátky o patro výš. Když špatně, o patro níž…
Z toho je mimochodem patrné, že protože bys chtěl být na konci každé otáčky o kus výš, musíš také v každé obrátce něco přidat. Pokud už nemáš co, začíná sestup.

Zase ta tvoje filozofie… Vrátíme se k psychice.

Dobře. Psychice, motivaci nebo chceš-li "morálu" patří podle mého názoru celá vrcholová pyramida naší hory. Na začátku je cyklistika brnkačka - stačí vyrazit na kolo čtyřikrát za týden, na kolik je čas a když je zrovna čas, jet kam tě kolo ponese a jakž takž dodržovat pár základních přikázání ("Nepřelezeš anaerobního prahu nadarmo"). Přitom výkonnost roste před očima, na každých závodech utrhneš o místečko či dvě víc. Ale potom překonáš úskalí nejzákladnější základní vytrvalosti a znatelně přituhne. Aby ses i dál zlepšoval, musíš začít plánovat a dělat věci které ti zrovna nevoní. Protože ty které ti voní, jsi už dělal tolikrát, že vůbec nezabírají. A tak musíš večer na válce, i když se ti vůbec nechce a radši bys šel na pivo, do kina a nebo spát. Musíš začít jezdit i intervaly, i když ti to připadá pitomé, zbytečné, bolí to a ta kadence ti vůbec nesedí. Musíš jet do kopců, i když bys nejradši jel rovinu, vyrazit do větru, i když nesnášíš, když ti fouká do pusy. I to je součást vytrvalosti.
A pro kolo je ještě nezbytná další forma psychické vytrvalosti - odolnost vůči nepohodlí a trápení. Cyklista by měl být odolný proti bolesti svalů, vedru, zimě, větru, dešti, vodě v botách, nežidům a vlkům na zadku, silničnímu lišeji čerstvému i staršímu, a tak dále a tak dále. Vypadá to banálně, ale civilizace a doba to po nás obvykle nežádá a tak to určitě není samozřejmost.

Opravdu trváš na tom, že i tohle zapadá do tvé původní definice vytrvalosti jako schopnosti podávat maximální výkon po nutnou dobu?

Proč ne? Vždyť za to můžeme dosadit třeba "jet intervaly, ačkoliv bych nejradši slezl, vyšlapal špice z kol a zbytek zahodil do rybníka" nebo "dojet závod, i když jsem na třetím kilometru ztratil na přejezdu bidon"…

Dokážeš ze všeho, co jsi tady doteď řekl udělat nějaká smysluplná doporučení, nebo ses tak intelektuálně vyčerpal, že si půjdeš lehnout?

Ono to bylo nesmyslůplné? Ať je tedy po tvém:
Základní cíl vytrvalostního tréninku (nemusí to být jen kolo, může to být třeba běh nebo plavání) je, aby se trénovaný pohyb stal automatickým, efektivním a bezděčným, tak jako je pro "civila" chůze nebo šťourání se v nose. Pohyby nevrozené, a k těm patří i jízda na kole, se proto musí donekonečna pořád trénovat a udržovat.
Pan Vršecký, trenér dráhařů Dukly Praha prý kdesi kdysi prohlásil, že čeští cyklisté stojí za h..píísk..no od té doby, co si koupili auta. Mě se tenhle názor dlouho příčil, připadal mně tvrdý, zbytečně extenzivní a skoro nesmyslný. Jenže čím dál víc zjišťuji, že je v něm hluboká pravda (ačkoliv se tím sám nedokážu řídit). Určitě jste si všimli, že profesionálům i dobrým amatérům kolo jako kdyby vyrůstalo ze zadku, zatím co u nás začátečníků a skoro začátečníků jízda občas připomíná zápas ve volném stylu (o to, kdo bude nahoře). Kdybych to měl říct odborně a téměř vědecky - je jasné, že spotřeba energie veškerého druhu je u cyklisty sedícího na kole uvolněně a šlapajícího lehce a technicky daleko nižší než u takového, který je v sedle tvrdý jako z buku vyřezaný svatý a šlape do pedálů jak kostelník do varhan.

No, nevím jestli šlapání do varhan je vědecký termín… Ale pořád čekám na ten závěr.

Vytrvalost se dá získat jen vytrvalým tréninkem. Nedá se získat za týden, měsíc nebo za rok, ale spíš za roky. Všem tělesným systémům totiž trvá roky, než vám opravdu uvěří, že to myslíte vážně.


 

publikováno: 26.04.2013   napsal/a: MUDr. Ondřej Vojtěchovský